Duben 2017

TT - Teď mám slovo já

11. dubna 2017 v 19:10 | Bells |  Téma týdne

Uvažovali jste někdy nad tím, jací jste? Nad tím, co vám lidi řekli o tom, jak vás vnímají?
Jestli říkáte, že ne, tak kecáte.
Všechny to aspoň jednou zajímalo.
Mně třeba řekli, že nejsem jako ostatní. Že jsem (existuje milion slov, co mohli použít - šílená, feministka, věčně naštvaná, blbá, žárlivá, naivní, ..) jiná.
Řekli, že jsem jiná.

Není to pravda.
A chci to všem vpálit do obličeje.

Nejsem jiná.
Nejsem ani intelektuálka, jak by někdo řekl.
Neumím kreslit, nehraju na žádný nástroj, neumím zpívat, nehraju divadlo.
Tancuju jenom tehdy, když jsou lidi okolo mě na šrot a nevnímaj mě.
Nejsem sportovní typ. Nejsem génius, křesťanka, děvka, nejsem ani jedna z těch ultra hubených holek, nedržím dietu a ani nejsem hubená.
Nejsem nic, to jsem si uvědomila, když jsem brečela a prosila samu sebe, ať už usnu, ať už to skončí.
Miluju knížky, ale nikdy žádnou nenapíšu, protože moje nápady jsou tak pitomý a nikam nepasujou.
Moje vlasy se mastí víc než je zdravé, nosím připitomělý účesy, jedno mé oko je větší jak to druhý a na horním rtu mám tři pihy.
Mám malý prsa, že pro ně snad ani není označení a spolužák na základce mi to dával sežrat, že se kvůli tomu pořád trápím, i po tolika letech.
Moje oblečení je hodně špatný vtip, moje vyprávění něčeho je zoufalý a složitý a když vyprávím vtipy, nikdo se jim nesměje, protože jsou blbý a nedávaj smysl.
Mluvím jak debil, nedokážu říct nikomu ani jednu pitomou věc, díky který by si mě kdokoli oblíbil.
Moje rodiče mi nevěří a babička volá vždycky v tu nejmíň vhodnou chvíli.
Plácám kraviny o lidech a pak se divím, že jsem od sebe všechny odehnala.
Kamarádi mi odpadávaj jak kvítka u kytky.
Můj rádoby "ex-kluk" ze 4. třídy mě nazval pí*ou.
Jsem přecitlivělá.
Nenávidím, když někdo dělá gramatický chyby.
Můj úsměv není perfektní.
Nemám ráda, když musím mluvit před více lidma.
Před spaním si narovnávám prostěradlo ve všech rozích, jinak neusnu.
Nechápu lidi, co nemaj rádi ananas na pizze.
Nejsem hezká. Škrábu se po celém těle. Jsem nemotorná, všechno mi padá, moje známky jsou průměrné a mám debilní zájmy.
Brečím v autobuse.
Chodím jak pitomeček.
Kalhoty mám u zadku moc volný, můj krk je krátkej, jsem potměšilá.
I když to jen předstírám, souhlasím se vším, co lidi řeknou, protože se bojím mít vlastní názor, používám cizí slova, co ani nevim, co znamenaj a myslím si, jak to není bůh ví jak inteligentní.
Nevařím, protože bych podpálila celej dům, neumím pořádně složit svetr, neuběhnu ani 200 metrů bez toho, aniž bych začla sípat.
Vsadila bych všechno na to, že líbám jak imbecil.

Lpěla jsem na klukovi, o kterým si všichni myslí, jak je super a hodnej, jenže to je kreténskej hajzl.
Milovala jsem ho, jako kdyby mi bylo podělaných dvanáct a všechno o životě věděla jen z časopisu BravoGirl!
Jsem romantik, jsem idiot. Jen blbci si můžou myslet, že jsem chytrá.
Jsem šílenec, co bloumá kolem a hledá, co kde zbylo.
Nejsem jiná, ani trochu, nijak se neliším od všech těch ostatních nepodstatných věcí.
Jsem tak zničená, že ani nevím, jakou jsem dřív bývala.
Jediná malá věc, jakou jsem kdy byla, je ta, že jsem byla šťastná, když jsem měla u sebe někoho, kdo mě měl rád.
Asi tak na deset vteřin, a pak to vzdal, když toho bylo moc. Takovej trapas.
Nevím, jak jsem si kdy mohla myslet, že s vysoce posazeným culíkem na hlavě jsem hezčí, že když tě někdo políbí, tak jsi hodná líbání, že usmívající se kluk to myslí vážně a že jeho oči zářily proto, že mě viděly, místo toho, že to bylo Slunce, co svítilo skrz jeho dutou hlavu.

Je to pryč.
Když jsem o tom nedávno, natažená na posteli s otevřeným oknem, kterým jsem koukala na noční oblohu, přemýšlela a znovu si to všechno uvědomila, osamělá, v slzách a na nebi nebyla ani jediná hvězda, bolelo to.
Pořád to bolí, to všechno.
Poslední kousek svíčky bylo jediné světlo, co jsem měla a i to za několik málo minut zhaslo.
A já čekám. Čekám na to zelené světlo.
Chci ho.
Já nejsem jiná.
Jsem svá.
Sice hodně debilním způsobem, ale jsem to já.
Což se o hodně lidech říct nedá..